Ariežský kůň
17. prosince 2012 v 19:57 | Nikushka
|
Plemena koní
Původ a historie:
Ariežský kůň je známý také pod názvem mérenský poník. Je to francouzský kůň velikosti poníka původem z Pyrenejských hor. Jméno tohoto starobylého plemene je odvozeno od řeky Ariège protékající krajem. Při šlechtění tohoto plemene byli využiti římští koně, peršeron, kůň bretaňský a arabský plnokrevník. Ariežský kůň se využíval nejprve jako nákladní kůň a nyní slouží jako spolehlivé zvíře na horských usedlostech. Vzhledově se podobá fellskému poníkovi a také se často používá k ježdění i do zápřahu. Příslušníci tohoto plemene jsou velmi nenároční, nepotřebují mnoho krmiva a péče a daří se jim i v chladnějším podnebí.
Stavba těla:
Půvabná hlava s výraznýma, široce posazenýma očima. Vzpřímený krk a plece. Rovný kohoutek. Dlouhý hřbet. Krátké, pevné nohy s krátkou hlezenní kostí. Může mít jemné rousy v oblasti paty. Tvrdá, zdravá kopyta.
Vzhled a charakteristika:
Většinou černé zbarvení bez bílých odznaků. Hříva a ocas jsou husté a hrubé.
Temperament:
Někdy vzteklý, ale chytrý. Ochotný při práci.
Jak je vysoký:
131-143 centimetrů.
K čemu ho můžu využít?
Vozatajství, zemědělské práce a ježdění.
Odkud pochází?
Francie, Evropa
konckej slovník II.
14. prosince 2012 v 8:10 | Nikushka
A 1/1
Označení Anglického plnokrevníka
Airs
Souhrnné pojmenování cviků Španělské jezdecké školy
Achaltekinský kůň
Ušlechtilé plemeno Íránských koní vzniklé v Turkmenii
Akce
Způsob předvádění končetin při pohybu z hlediska výšky chodu a jeho prostornosti. Je podmíněna anatomickou stavbou končetin; je vysoká nebo nízká - plochá s určitými přechodnými typy. Různá plemena a druhy koní mají svou zvláštní akci: vysokou (kočárový kůň), nízkou (dostihový kůň), plochou.
Akupunktura
Léčba pomocí vpichování jehel
Albín
Bílý nebo krémový kůň s nepigmentovanou růžovou kůží, s modrýma nebo červenýma očima
Alkaloidy
Fyziologicky výrazně účinné, většinou jedovaté dusíkaté látky rostlinného původu
Al-Kham-Sa
"všech pět"-souhrnné označení Prorokových klisen
Amazonka
Jezdkyně na koni
Amatér
Jezdec dostihových koní, který nepobírá žádnou odměnu za jízdu a není vyučen v oboru
Americký klusák
Plemeno klusáckých koní vyšlechtěné v USA
Americký sedlový kůň
Původně rozšířen hlavně ve Virginii a Kentucky, dnes po celé Severní a Střední Americe. Pohodlný jezdecký kůň, vznikl z hackneyů, plnokrevníků a koní, kteří chodili mimochodem a töltem
Anglická polokrevná plemena a kmeny
Plemena a kmeny teplokrevných koní s krví Anglického plnokrevníka
Anglický nánosník
Typ nánosníku, někdy používaný i samostatně, jako ohlávka(na lonžování)
Anglický plnokrevník
Jedno z nejušlechtilejších plemen koní, šlechtěn k dosažení maximální rychlosti, zlepšovatel řady domácích plemen. Oba rodiče musí být zapsání v plemenné knize. Je to světoznámé dostihové plemeno
Anglický polokrevník
Teplokrevný kůň, jehož jeden z rodičů je A 1/1 a má minimálně 55% krve A 1/1 (v pětigeneračním rodokmenu). Podle podílu plnokrevníků v rodokmenu se říká, že polokrevník je "vysoko v krvi" nebo "nízko v krvi".
Anglický skok
Je to překážka, která se najčastěji vyskytuje v překážkových dostizích (steeplechase) a skládá se z těsně na sebe navazujících částí - skloněné bariéry, příkopu, živého plotu a zvýšeného doskoku.
Anglomanie
Upřednostňování Anglického plnokrevníka v chovu
Angloarab
Plemeno vzniklé křížením arabských a anglických koní s různým podílem krve těchto plemen
Anglonorman
Plemeno koní rozšířené hlavně ve Francii
Appalosa
Plemeno teplokrevných koní španělského původu vzniklé v USA. Zvláštní skvrnité zbarvení hlavně na zádi či po celém těle koně.
Arabská polokrevná plemena a kmeny
Plemena a kmeny teplokrevných koní ovlivněné arabským plnokrevníkem
Arabský čistokrevný kůň
Arabský kůň bez jakékoliv příměsi krve
Arabský plnokrevník
Nejušlechtilejší plemeno orientálních koní, vytrvalý, skromný kůň, zušlechťovatel velkého množství plemen koní, podílel se na vzniku A 1/1
Arabský polokrevník
Teplokrevný kůň, jehož jeden z rodičů je arabský plnokrevník, nebo který má ve svém rodokmenu arabské předky
Ardénský kůň
Lehčí ráz belgického koně, který se nejlépe aklimatizoval v českých podmínkách
Autochtonní plemeno
Plemeno, které se zachovalo původní charakterické vlastnosti. Jeho chov mívá v dané oblasti historii
Autostart
Letmý start pomocí auta, využívá se v klusáckých dostizích
Plemena
14. prosince 2012 v 8:09 | Nikushka
|
Plemena koní
Camargský kůň

Původ:
Původ tohoto camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o nichž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito předhistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli určitě domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů. Snášejí podnebí, které je v létě velmi horké a v zimě mrazivé.
Stavba těla:
Hlava není příliš ušlechtilá, je těžká, krátký krk přechází do plochého kohoutku a silného hřbetu. Plece mají sklon k strmosti, chod je tedy kratší, avšak vysoký. Prsa jsou široká, hrudník hluboký, hřbet pevný. Kratší záď je dobře osvalená. Nohy jsou kratší, silné s dobrými pevnými klouby. Plemeno je velmi hbité a pohyblivé. Kopyta jsou velmi tvrdá a zdravá a ve vlastním prostředí nemusí být koně podkováni. Camargští koně mají identifikační znak, označující se vypáleným velkým C nízko na stehně.
Charakteristické rysy:
Camargský kůň je velmi originální, přirozeně vzniklé plemeno, odvozené nepochybně od koní domácích. Přestože jeho původ je zřejmě velmi smíšený, vytvořil se jednotný typ, bělouš s jemnou srstí, bohatou hřívou a ohonem, poměrně nízký, nepříliš ušlechtilý, ale nesoucí zřetelné známky orientálního původu. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách, výborně plave a je velmi skromný, spokojí se i se slanomilnou vegetací. Celkově působí primitivním dojmem, ale je to velmi zajímavý kůň, schopný práce s dobytkem a vhodný k jízdě. Pomau dospívá, mezi pátým a sedmým rokem, ale zato vyniká dlouhověkostí, běžně jeho věk přesahuje 25 let.
Temperament:
Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu a dovedou si poradit i při záplavách, kdy často musí přeplavat dlouhé úseky. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při pohánění a krocení agrasívních černých býků. Přesto, že jsou tito koně tak samostatní, jsou docela dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.
Jak je vysoký?
Tento kůň měří v průměru 142 cm, ale může být i menší.
K čemu se využívá?
Původně se camargští koně používali jen příležitostně a větší část stád žila ve volné přírodě zcela bez dozoru. Nyní se však chov kontroluje, hříbata se každoročně odchytávají a označují vypáleným znakem C. Pak jsou většinou znovu vypouštěna do přírody se svými matkami, kde žijí až do dospělosti, tj. do stáří pěti i více let. Značná část hřebců se ovšem potom odchytává a slouží pastevcům dobytka, zvaným gardiani, při práci s černými býky pro zápasy. Camargští koně se ovšem v nejnovější době používají také v zemědělství, nejen při práci s běžným dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína. Díky zlepšení životních podmínek v některých částech rezervace a také jistému výberu a veterinární péči totiž těchto koní přibývá a ne pro všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a nedoktnutelné. Tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.
Odkud pochází?
Camargští koně žijí v deltě řeky Rhony v jižní Francii, v drsném kraji, který trpí na požáry v létě a po zbytek roku je zaplavený studenou slanou vodou.
Původ tohoto camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o nichž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito předhistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli určitě domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů. Snášejí podnebí, které je v létě velmi horké a v zimě mrazivé.
Stavba těla:
Hlava není příliš ušlechtilá, je těžká, krátký krk přechází do plochého kohoutku a silného hřbetu. Plece mají sklon k strmosti, chod je tedy kratší, avšak vysoký. Prsa jsou široká, hrudník hluboký, hřbet pevný. Kratší záď je dobře osvalená. Nohy jsou kratší, silné s dobrými pevnými klouby. Plemeno je velmi hbité a pohyblivé. Kopyta jsou velmi tvrdá a zdravá a ve vlastním prostředí nemusí být koně podkováni. Camargští koně mají identifikační znak, označující se vypáleným velkým C nízko na stehně.
Charakteristické rysy:
Camargský kůň je velmi originální, přirozeně vzniklé plemeno, odvozené nepochybně od koní domácích. Přestože jeho původ je zřejmě velmi smíšený, vytvořil se jednotný typ, bělouš s jemnou srstí, bohatou hřívou a ohonem, poměrně nízký, nepříliš ušlechtilý, ale nesoucí zřetelné známky orientálního původu. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách, výborně plave a je velmi skromný, spokojí se i se slanomilnou vegetací. Celkově působí primitivním dojmem, ale je to velmi zajímavý kůň, schopný práce s dobytkem a vhodný k jízdě. Pomau dospívá, mezi pátým a sedmým rokem, ale zato vyniká dlouhověkostí, běžně jeho věk přesahuje 25 let.
Temperament:
Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu a dovedou si poradit i při záplavách, kdy často musí přeplavat dlouhé úseky. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při pohánění a krocení agrasívních černých býků. Přesto, že jsou tito koně tak samostatní, jsou docela dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.
Jak je vysoký?
Tento kůň měří v průměru 142 cm, ale může být i menší.
K čemu se využívá?
Původně se camargští koně používali jen příležitostně a větší část stád žila ve volné přírodě zcela bez dozoru. Nyní se však chov kontroluje, hříbata se každoročně odchytávají a označují vypáleným znakem C. Pak jsou většinou znovu vypouštěna do přírody se svými matkami, kde žijí až do dospělosti, tj. do stáří pěti i více let. Značná část hřebců se ovšem potom odchytává a slouží pastevcům dobytka, zvaným gardiani, při práci s černými býky pro zápasy. Camargští koně se ovšem v nejnovější době používají také v zemědělství, nejen při práci s běžným dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína. Díky zlepšení životních podmínek v některých částech rezervace a také jistému výberu a veterinární péči totiž těchto koní přibývá a ne pro všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a nedoktnutelné. Tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.
Odkud pochází?
Camargští koně žijí v deltě řeky Rhony v jižní Francii, v drsném kraji, který trpí na požáry v létě a po zbytek roku je zaplavený studenou slanou vodou.
Dartmoorský pony

Původ:
Poník byl ovlivněn několika různými plemeny. Je tady dávné spojení se starými devonským nákladním koněm (Old Devon Pack Horse), pocházejícím z krve dartmoorského i exmoorského poníka, a také s cornish goonhilly poníkem. Oba už vyhynuli. Už ve 12. století se mohli uplatnit orientální anebo východní koně.
K mnohým plemenům, použitým v 19. století, patřili klusáčtí roadsteři, velští poníci, arabi, malí plnokrevníci a exmoorští poníci. V době vrcholící průmyslové revoluce byli na blata vysazeni shetlandští hřebečci, kteří zajistili produkcí důlních poníků. Tento postup měl však katastrofální následky, protože houževnatý dartmoor dobrého jezdeckého typu téměř vymizel. Následoval pokus zachránit plemeno přikřížením velšských horský ponyů, které zastupoval hřebec Lord Polo. Dartmoorský poník pochází z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie a během své historie byl poznamenán četným křížením.
Stavba těla:
Hlava je malá a ušlechtilá, dobře zavěšená na krku. Nemá masité žuchvy. Uši jsou malé a pohyblivé. Holeň je krátká, dostatečně silná. Spěnky jsou velmi korektní. Záď je silná a svalnatá s husným, vysoko nasazeným ocasem. Končetiny a kopyta patří k nejlepším. Dartmoor se považuje za jedno z nejelegantnějších jezdeckých poníků na světě. Je také dobrým skokanem.
Charakteristické rysy:
Pony má vynikající temperament, proto je ideální na ježdění pro děti, nemluvě o jeho příjemných chodech. Pony se vyznačuje vynikajícími plecemi, které mají správný úhel. Proto má velmi dobré chody a podává vynikající výkony. Hřbet a bedra jsou silná. Díky vynikajícímu exteriéru má pony přirozenou rovnováhu. Podobně jako všechna britská domácí plemena i dartmoorský pony je tvrdý a zdravý. Poníci bývají hnědí, tmavě hnědí anebo černí. Chovatelská společnost nepřipouští strakaté zbarvení a neuznává nadměrný výskyt bílých odznaků.
Temperament:
Nejlepší zástupci tohoto plemene jsou odolní a kvalitní jezdečtí ponyové s hladkým, nízkým a pohodlným krokem. Jejich zdravá konstituce, inteligence a klidná povaha z něj číní ideální poníky pro děti.
Jak je vysoký?
Výška dartmoora nepřesahuje 124 cm.
K čemu se využívá?
Společně s velšem má dartmoor mezi pony jezdecké třídy výjimečné postavení a podstatně přispěl k vývoji britského jezdeckého ponyho. Je velmi populární i jinde v Evropě, v Belgii se tito ponyové dokonce zúčastňují dostihů. Úspěšně se kříží s plnokrevníky a araby a druhá filiální generace, připářována s plnokrevníky, poskytuje vrcholové koně pro cross-country nebo huntery pro soutěže příslušné kategorie.
Odkud pochází?
Plemeno pochází z drsných blat Dartmoorského lesa na jihozápadě Anglie.
Poník byl ovlivněn několika různými plemeny. Je tady dávné spojení se starými devonským nákladním koněm (Old Devon Pack Horse), pocházejícím z krve dartmoorského i exmoorského poníka, a také s cornish goonhilly poníkem. Oba už vyhynuli. Už ve 12. století se mohli uplatnit orientální anebo východní koně.
K mnohým plemenům, použitým v 19. století, patřili klusáčtí roadsteři, velští poníci, arabi, malí plnokrevníci a exmoorští poníci. V době vrcholící průmyslové revoluce byli na blata vysazeni shetlandští hřebečci, kteří zajistili produkcí důlních poníků. Tento postup měl však katastrofální následky, protože houževnatý dartmoor dobrého jezdeckého typu téměř vymizel. Následoval pokus zachránit plemeno přikřížením velšských horský ponyů, které zastupoval hřebec Lord Polo. Dartmoorský poník pochází z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie a během své historie byl poznamenán četným křížením.
Stavba těla:
Hlava je malá a ušlechtilá, dobře zavěšená na krku. Nemá masité žuchvy. Uši jsou malé a pohyblivé. Holeň je krátká, dostatečně silná. Spěnky jsou velmi korektní. Záď je silná a svalnatá s husným, vysoko nasazeným ocasem. Končetiny a kopyta patří k nejlepším. Dartmoor se považuje za jedno z nejelegantnějších jezdeckých poníků na světě. Je také dobrým skokanem.
Charakteristické rysy:
Pony má vynikající temperament, proto je ideální na ježdění pro děti, nemluvě o jeho příjemných chodech. Pony se vyznačuje vynikajícími plecemi, které mají správný úhel. Proto má velmi dobré chody a podává vynikající výkony. Hřbet a bedra jsou silná. Díky vynikajícímu exteriéru má pony přirozenou rovnováhu. Podobně jako všechna britská domácí plemena i dartmoorský pony je tvrdý a zdravý. Poníci bývají hnědí, tmavě hnědí anebo černí. Chovatelská společnost nepřipouští strakaté zbarvení a neuznává nadměrný výskyt bílých odznaků.
Temperament:
Nejlepší zástupci tohoto plemene jsou odolní a kvalitní jezdečtí ponyové s hladkým, nízkým a pohodlným krokem. Jejich zdravá konstituce, inteligence a klidná povaha z něj číní ideální poníky pro děti.
Jak je vysoký?
Výška dartmoora nepřesahuje 124 cm.
K čemu se využívá?
Společně s velšem má dartmoor mezi pony jezdecké třídy výjimečné postavení a podstatně přispěl k vývoji britského jezdeckého ponyho. Je velmi populární i jinde v Evropě, v Belgii se tito ponyové dokonce zúčastňují dostihů. Úspěšně se kříží s plnokrevníky a araby a druhá filiální generace, připářována s plnokrevníky, poskytuje vrcholové koně pro cross-country nebo huntery pro soutěže příslušné kategorie.
Odkud pochází?
Plemeno pochází z drsných blat Dartmoorského lesa na jihozápadě Anglie.
Fjordský kůň

Původ:
Fjordský poník je původem z Norska, ale v různých typech ho najdeme po celé Skandinávii a v okolí. Chová se hlavně v Norsku, kde se od počátku 20. století uplatňuje přísný chovatelský systém. Považuje se za norské původní plemeno. Nejvíce se podobá divokému koni Převalského nebo koním z doby ledové.
Stavba těla:
Hlava je široká s malýma ušima. Prsa jsou široká a hluboká. Plec je mohutná, silná, kohoutek je plochý a zaoblený, nevýrazný. Nohy jsou kratší, kostnaté uměrně k tělesné stavbě. Na spěnkách mohou být krátké rousy. Kopyta jsou tvrdá. Záď je silně osvalená, trup je krátký a kompaktní s hlubokým hrudníkem. Tmavohnědá barva a pruh na hřbetě je znakem plemene.
Charakteristické rysy:
Mezi jeho hlavní charakteristické rysy patří nesporně zbarvení srsti. Je jediným domestikovaným plemenem, které si zachovalo původní "divokou" barvu, zvláštní typ béžové (stejně jako u koně Przewalského či tarpana). Naprostá většina fjordů má srst hnědo-béžovou, která může mít světlejší, nebo tmavší variace. Tmavý pruh uprostřed hřívy, "úhoří pruh" a "ptačí ocas" (několik tmavých žíní uprostřed ohonu) jsou černé, případně tmavě hnědé. Mezi vzácnější odstíny patří šedo-béžová a bílo-béžová. Hříva se koním zastřihávala už v dobách Vikingů. Roste přirozeně dlouhá a splývavá, ale zastřihuje se tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými okraji. Stříhá se od týlu až po kohoutek do krásného oblouku, který zdůrazňuje hřeben krku. Kromě zbarvení charakterizují tohoto koně takzvané "primitivní znaky". Jsou to již jmenované tmavé části hřívy a ocasu, "úhoří pruh", "zebrování" na nohách, občas se mohou objevit i malé hnědé skvrny nad očima nebo na lících a pruhy na šíji.
Temperament:
Je houževnatý a v Norsku je tento koník zařazen mezi národní symboly země. Je to zdravý a otužilý kůň, schopný práce i při velmi skromné potravě. Je vytrvalý, odvážný a zdatný.
Jak je vysoký?
Fjordský kůň je vysoký 132 - 142 cm.
K čemu se využívá?
Fjordští poníci se uplatňují při nejrůznějších zemědělských pracích, včetně sklízení sena a orby. Na odlehlých horských statcích často plně nahrazují traktory. Hodí se ovšem také k jezdecké potřebě. Fjordští poníci sklízejí úspěchy v evropských vozatajských soutěžích a pro svou vytrvalost, odvahu a zdatnost jsou vhodní i pro vytrvalostní jízdy.
Odkud pochází?
Fjordský poník je původem z Norska.
Fjordský poník je původem z Norska, ale v různých typech ho najdeme po celé Skandinávii a v okolí. Chová se hlavně v Norsku, kde se od počátku 20. století uplatňuje přísný chovatelský systém. Považuje se za norské původní plemeno. Nejvíce se podobá divokému koni Převalského nebo koním z doby ledové.
Stavba těla:
Hlava je široká s malýma ušima. Prsa jsou široká a hluboká. Plec je mohutná, silná, kohoutek je plochý a zaoblený, nevýrazný. Nohy jsou kratší, kostnaté uměrně k tělesné stavbě. Na spěnkách mohou být krátké rousy. Kopyta jsou tvrdá. Záď je silně osvalená, trup je krátký a kompaktní s hlubokým hrudníkem. Tmavohnědá barva a pruh na hřbetě je znakem plemene.
Charakteristické rysy:
Mezi jeho hlavní charakteristické rysy patří nesporně zbarvení srsti. Je jediným domestikovaným plemenem, které si zachovalo původní "divokou" barvu, zvláštní typ béžové (stejně jako u koně Przewalského či tarpana). Naprostá většina fjordů má srst hnědo-béžovou, která může mít světlejší, nebo tmavší variace. Tmavý pruh uprostřed hřívy, "úhoří pruh" a "ptačí ocas" (několik tmavých žíní uprostřed ohonu) jsou černé, případně tmavě hnědé. Mezi vzácnější odstíny patří šedo-béžová a bílo-béžová. Hříva se koním zastřihávala už v dobách Vikingů. Roste přirozeně dlouhá a splývavá, ale zastřihuje se tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými okraji. Stříhá se od týlu až po kohoutek do krásného oblouku, který zdůrazňuje hřeben krku. Kromě zbarvení charakterizují tohoto koně takzvané "primitivní znaky". Jsou to již jmenované tmavé části hřívy a ocasu, "úhoří pruh", "zebrování" na nohách, občas se mohou objevit i malé hnědé skvrny nad očima nebo na lících a pruhy na šíji.
Temperament:
Je houževnatý a v Norsku je tento koník zařazen mezi národní symboly země. Je to zdravý a otužilý kůň, schopný práce i při velmi skromné potravě. Je vytrvalý, odvážný a zdatný.
Jak je vysoký?
Fjordský kůň je vysoký 132 - 142 cm.
K čemu se využívá?
Fjordští poníci se uplatňují při nejrůznějších zemědělských pracích, včetně sklízení sena a orby. Na odlehlých horských statcích často plně nahrazují traktory. Hodí se ovšem také k jezdecké potřebě. Fjordští poníci sklízejí úspěchy v evropských vozatajských soutěžích a pro svou vytrvalost, odvahu a zdatnost jsou vhodní i pro vytrvalostní jízdy.
Odkud pochází?
Fjordský poník je původem z Norska.
Fríský kůň

Původ:
Tradiční oblastí chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoliv nebyli chováni na rozsáhlém území, jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský poník a spolu s chladnokrevným shire těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".
Stavba těla:
Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou.
Charakteristické rysy:
Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší. Je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici.
Temperament:
Frís je velice ochotný, pohyblivý a temperamentní. Má velice veselou a milou povahu. To vše z něho dělá zvíře k pomilování.
Jak je vysoký?
Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm.
K čemu se využívá?
Frís se využívá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň pro show. Dávno už minuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.
Odkud pochází?
Frís pochází ze severního pobřeží Holandska.
Tradiční oblastí chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoliv nebyli chováni na rozsáhlém území, jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský poník a spolu s chladnokrevným shire těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".
Stavba těla:
Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou.
Charakteristické rysy:
Typickým znakem plemene jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách. Hříva, ocas a rousy jsou husté a bujné. Kopyta jsou nižší. Je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici.
Temperament:
Frís je velice ochotný, pohyblivý a temperamentní. Má velice veselou a milou povahu. To vše z něho dělá zvíře k pomilování.
Jak je vysoký?
Dnešní fríský kůň je vždy vraník a v kohoutku měří v průměru 152 cm.
K čemu se využívá?
Frís se využívá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň pro show. Dávno už minuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.
Odkud pochází?
Frís pochází ze severního pobřeží Holandska.
Huculský kůň

Původ:
Hucul je původní plemeno Karpatského oblouku, s hlavním střediskem chovu kolem Jasiny na Ukrajině, ale chová se ve více zemích střední Evropy. V 19. století byl plemenný chov v hřebčíně Lučina, odkud byla část chovu po r. 1921 převedena do Topoľčanek.
Hucul je původní karpatský horský kůň a považuje se za potomka tarmana, lépe řečeno jeho poddruhu, který je popsán pod jménem tarpan lesní. Příliv orientální krve se projevoval jen v okrajových oblastech, zatímco jádro plemene v rumunských a ukrajinských Karpatech si dlouho udrželo původní ráz, zejména myšově šedé nebo plavé zbarvení a mírný klabonos pro lesního tarpana typický. Po staletí hucul žil jako soumar a proslul svou schopností nosit těžké náklady po neschůdných horských stezkách, a to dokonce i po sněhu a ledu. Proto ho také dříve chovaly rakouské armádní hřebčíny. Víc než jiní moderní ponyové se užívá k tahu a zemědělské práci, ale lze jej využít i k jízdě. Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.
Stavba těla:
Tělesná stabva hucula je souladná, tělo dobře a pevně stavěné. Hlava je masivnější a suchá, kratší v obličejové části. Žuchvy jsou mohutné. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často spíše klenutý. Kohoutek je většinou méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká a dobře vázaná. Záď je široká, svalnatá, středně skloněná, často kratší. Typický je široký a hluboký hrudník. Končetiny jsou suché s výraznými klouby a kratší přední holení. Kopyta pravidelná s dobrou a velmi tvrdou kopytní rohovinou. Postoj je vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený ve hleznech.
Charakteristické rysy:
Hucul je dlouhověký kůň tvrdé tělesné konstituce s dobře vyjádřeným typem. Tělesný rámec má delší linie, postoj je korektní, chody pravidelné. Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech, plně výkonný zůstává až do 25 let často se dožívá 30 let i více. Chody jsou kratší a pravidelné, v terénu se hucul pohybuje velmi jistě a obratně. Nejčastější zbarvení je hnědák nebo plavák všech odstínů, méně ryzák a vraník, typický je výrazný úhoří pruh, často se vyskytuje zebrování bérce a předloktí a někdy oslí kříž. Bílé znaky jsou nežádoucí. Srst je delší, hrubší a hustá, dobře přizpůsobivá nepřízni počasí. Na kořeni ocasu se někdy vyskytuje štětka z krátkých žíní, ohon splývá až k zemi. Hucul má pevné zdraví a je velmi plodný, natalita je vysoká a porody zpravidla bez komplikací. Vývoj hříbat bývá pravidelný a bezproblémový.
Temperament:
Hucul je skromný, vytrvalý s dobrými charakterovými vlastnostmi, psychicky vyrovnaný a s klidným temperamentem. Je konstitučně tvrdý, dobře krmitelný a jako primitivní plemeno si uchovává přirozené instinkty po předcích. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý a vytrvalý. Vzhledem ke svým tělesným rozměrům je velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevuje zejména při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji.
K čemu se využívá?
V hřebčíne Lučina byli koně cvičeni na nošení beden s municí a dalších vojenských zařízení po nejneschůdnějších terénech. Jejich kvality se prokázaly až v první světové válce, kdy tito houževnatí a výkonní koně podávali výborné výkony nejen jako soumaři, ale i tahouni a koně jezdečtí, tedy v úlohách pro které nebyli cvičeni. Je ovšem pravda, že Huculové své koně používali k jízdě stejně jako k polním pracem, nebo nošení břemen, hucul byl tedy původně všestranným koněm, což je v horských podmínkách nejlepší a nejvýhodnější možnost. Hucul je nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a poradí si s každou překážkou, či nástrahou na cestě. Je přímo mistrem v brodění dravými horskými toky s kamenitým dnem, a dokonce i po nezpevněné suti se pohybuje obezřetně a lehce jako koza. V těžkém terénu se vyrovná i osvědčeným mulám.
Jak je vysoký?
Kohoutková výška se pohybuje u klisen mezi 134 - 142 cm a u hřebců mezi 136 - 144 cm, obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřřebců 165 - 185 cm a obvod holeně u klisen 17,5 - 19,5 cm a u hřebců 18,2 - 20,2 cm.
Odkud pochází?
Z Ukrajiny. Také ze střední Evropy.
Americký quarter

Původ:
Americký quarter, nebo také americký honácký kůň, je známý jako vůbec nejstarší americké plemeno. Kolem roku 1700 američtí kolonisté dovezli plnokrevné hřebce a klisny spolu s malými koňmi, které byli dovezeni do severní Ameriky španělskými mořeplavci. Díky tomu vznikl silný. schopný kůň, který byl používaný k jezdectví, na práci a k tahání vagonů a pluhů, ale také byl využíván k závodům na krátkých tratích. Americký quarter získal své jméno díky jeho rychlosti, tento kůň dokáže uběhnout vzdálenost čtvrt míle za hodinu. Mnoho lidí považuje amerického quartera za světově nejpopulárnější plemeno. Tyto koně jsou známí svým znamenitým temperamentem, přizpůsobivou povahou a značnou schopností zvládat mnoho disciplín.
Stavba těla:
Stavba těla:
Krásná hlava, malé uši a dobře vyvinuté čelisti. Vyrovnaná, atletická postava, krátká záda, široký hrudník a svalnatá záď. Může být podsaditý a zavalitý, ale někteří koně jsou vyšší a více sklonění díky jeho ušlechtilým rysům.
Charakteristické vlastnosti:
Charakteristické vlastnosti:
Všestranný, pracovitý a spolehlivý. Vyskytuje se v 16 různých zbarveních, ale nejčastější je ryzák.
Temperament:
Temperament:
Honáčtí koně mají vrozený "kravský smysl" a jsou schopni předvídat pohyby dobytka. Plemeno je známo svou příjemnou povahou a ušlechtilostí a proto se používá pro celou řadu činností.
Jak je vysoký?
Dosahuje výšky v kohoutku 145 - 163 cm.
K čemu je nejvíce využívaný?
Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační ježdění. Dostihy quarterů jsou dnes v USA stále populárnější a výhry často dokonce přesahují ceny z dostihů plnokrevníků. Dnes honácký kůň zažívá velkou renesanci ve westernovém stylu soutěží, jako jsou závody kolem barelů atd.
Odkud pochází?
Pochází z USA a ze severní Ameriky.
Andaluský kůň

Původ:
Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století.
Stavba těla:
Má bohatou hřívu a ohon, které se upravují jen minimálně. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Charakteristické vlastnosti:
Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Plemeno nevyniká rychlým cvalem, ale je neobyčejně poddané a živé.
Temperament:
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou poddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.
K čemu se využívá?
Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně používají v aréně při býčích zápasech, ale osvědčují se také ve vysoké škole, ačkoliv jejich vysoká akce není v moderních drezurních soutěžích příliš oceňována. Tito koně sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.
Jak je vysoký?
Andaluský kůň měří v kohoutku nejvýše 157 cm.
Odkud pochází?
Chov andaluských koní se soustředil do provincie Andalusie v jižním Španělsku, a zejména kolem města Jerez de la Frontera, kde se nejčistší typy chovaly v kartuziánském klášterním hřebčíně.
Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století.
Stavba těla:
Má bohatou hřívu a ohon, které se upravují jen minimálně. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Charakteristické vlastnosti:
Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Plemeno nevyniká rychlým cvalem, ale je neobyčejně poddané a živé.
Temperament:
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou poddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.
K čemu se využívá?
Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně používají v aréně při býčích zápasech, ale osvědčují se také ve vysoké škole, ačkoliv jejich vysoká akce není v moderních drezurních soutěžích příliš oceňována. Tito koně sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.
Jak je vysoký?
Andaluský kůň měří v kohoutku nejvýše 157 cm.
Odkud pochází?
Chov andaluských koní se soustředil do provincie Andalusie v jižním Španělsku, a zejména kolem města Jerez de la Frontera, kde se nejčistší typy chovaly v kartuziánském klášterním hřebčíně.
Anglický plnokrevník

Původ:
Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu. Od počátku 20. století se chov plnokrevníků rozvíjí na na celém světě a v současnosti se z něj stal předmět mezinárodního podnikání. Koňské dostihy podle anglických pravidel se nyní konají ve většině zemí světa.
Stavba těla:
Hlava je delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu. Krk je dlouhý, nízko zasazený. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s velkými plochými klouby. Obvod holeně je zřídka menší než 20 cm.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm.
Charakteristické vlastnosti:
Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Temperament:
Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.
K čemu je nejvíce využívaný?
Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.
Odkud pochází?
Anglie, později se rozšířil do Irska.
Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu. Od počátku 20. století se chov plnokrevníků rozvíjí na na celém světě a v současnosti se z něj stal předmět mezinárodního podnikání. Koňské dostihy podle anglických pravidel se nyní konají ve většině zemí světa.
Stavba těla:
Hlava je delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu. Krk je dlouhý, nízko zasazený. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s velkými plochými klouby. Obvod holeně je zřídka menší než 20 cm.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm.
Charakteristické vlastnosti:
Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Temperament:
Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.
K čemu je nejvíce využívaný?
Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.
Odkud pochází?
Anglie, později se rozšířil do Irska.
Appaloosa

Původ:
Appaloosa je americké skvrnité plemeno. Jako mnoho amerických plemen, i appaloosa je potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili. Oblíbenou oblastí pro chov koní byla chráněná a úrodná údolí řek Clearwater, Snake a Palouse.
Stavba těla:
Charakteristickým znakem appaloosy je viditelné bělmo kolem duhovky a nápadně pestře skvrnitá kůže kolem chřípí. Tělo appaloosy je kompaktní a hluboké s dobře klenutými žebry. Nohy jsou pozoruhodně korektní a silné. Kopyta jsou většinou svisle černě a bíle pruhovaná. Soudí se, že kopyta s tímto vzorem jsou mnohem pružnější. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. To usnadňovalo pohyb mezi trnitými křovinami, na nichž hustý ohon uvázne. Délka krku je přiměřená tělu, kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok.
Povaha:
Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.
Charakteristické rysy:
U tohoto plemene se rozlišuje pět základních typů zbarvení. Je to leopard, zbarvený převážně bíle s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle. Sněhová vločka je naopak tmavé zbarvení s bílými tečkami rozesetými po těle, nejhustěji na zádi. Jako deka se označuje tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skrvnité. Mramorový má drobné pestré skrvnky po celém těle. A konečně jinovatka má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle. Někdy se jako zvláštní typ udávají ještě dešťové kapky, kdy bílý kůň má po sobě velké tmavé skvrny kapkovitého tvaru.
Appaloosa má řídkou a chumáčovitou hřívu a ohon. Kůže je zejména na chřípí a na genitáliích drobně tečkovaná.
Jak je vysoký?
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 157 cm.
K čemu je nejvíce využívaný?
Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně. Odkud pochází?
Pochází z Ameriky.
Appaloosa je americké skvrnité plemeno. Jako mnoho amerických plemen, i appaloosa je potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili. Oblíbenou oblastí pro chov koní byla chráněná a úrodná údolí řek Clearwater, Snake a Palouse.
Stavba těla:
Charakteristickým znakem appaloosy je viditelné bělmo kolem duhovky a nápadně pestře skvrnitá kůže kolem chřípí. Tělo appaloosy je kompaktní a hluboké s dobře klenutými žebry. Nohy jsou pozoruhodně korektní a silné. Kopyta jsou většinou svisle černě a bíle pruhovaná. Soudí se, že kopyta s tímto vzorem jsou mnohem pružnější. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. To usnadňovalo pohyb mezi trnitými křovinami, na nichž hustý ohon uvázne. Délka krku je přiměřená tělu, kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok.
Povaha:
Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.
Charakteristické rysy:
U tohoto plemene se rozlišuje pět základních typů zbarvení. Je to leopard, zbarvený převážně bíle s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle. Sněhová vločka je naopak tmavé zbarvení s bílými tečkami rozesetými po těle, nejhustěji na zádi. Jako deka se označuje tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skrvnité. Mramorový má drobné pestré skrvnky po celém těle. A konečně jinovatka má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle. Někdy se jako zvláštní typ udávají ještě dešťové kapky, kdy bílý kůň má po sobě velké tmavé skvrny kapkovitého tvaru.
Appaloosa má řídkou a chumáčovitou hřívu a ohon. Kůže je zejména na chřípí a na genitáliích drobně tečkovaná.
Jak je vysoký?
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 157 cm.
K čemu je nejvíce využívaný?
Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně. Odkud pochází?
Pochází z Ameriky.
Arabský kůň

Původ:
Původ araba je nejasný, ale zdá se, že se na Arabském poloostrově objevil asi 2 500 let př. n. l. Zde se pak vyvinul do čisté formy. Muslimské výboje v 7. století naší éry rozšířily jeho vliv. Během 18. a 19. stoletíse dostal do hřebčínů v Evropě, Velké Británii a pak i do Ruska, Skandinávie a anglicky mluvících zemí v zámoří. Stal se hlavní silou ve vývoji plemen.
Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný charakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto plnokrevník nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi.
V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe.
Stavba těla:
Nohy jsou dlouhé, štíhlé, pevné a čisté. Jsou "suché", všechny šlachy jsou jasně patrné. Tělo je kompaktní, hřbet krátký, záď dlouhá, rovná. Žíně se nikdy neprotrhávají ani nepřistřihují. Za pohybu nese kůň ohon vysoko, obloukovitě zdvižený. Hříva a žině ohonu jsou jemné a hedvábné. Krásné hlavě vévodí zářivé oči. Hlava se zužuje do velmi malého chřípí s velkými otevřenými nozdrami.
Charakteristické rysy:
Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.
Temperament:
Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.
K čemu se využívá?
Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...
Jak je vysoký?
144 - 152 cm. Spíše do 150 cm.
Odkud pochází?
Z Arabského poloostrova.
Velký úspěch Báry Tomanové
14. prosince 2012 v 8:08 | Nikushka
Bára Tomanová se minulý víkend zúčastnila finále světového seriálu mládeže SIEC-WYS v Istanbulu a v Grand Prix se dostala mezi 11 jezdců, kteří se rozeskakovali o vítězství. Bára zajela rozeskakování čistě a skončila na nádherném 2. místě! Zároveň byla vyhlášena nejlepším zahraničním jezdcem těchto závodů!
GRATULUJEME!!!
konckej slovník
14. prosince 2012 v 8:06 | Nikushka
Ballotada
Ztotožňuje se s croupadou, ale s tím rozdílem, že kůň při přitažení zadních nohou obrátí kopyta tak, že jsou zezadu vidět podkovy. Hřbet koně se blíží horizontále. Výkon je přípravou pro nejtěžší figuru: capriolu.
Bandáž
Pružný obvaz, kterým se stahují holeně jezdeckých a dostihových koní, mají ochránit šlachy před záněty, údery a zamezit vzniku návních kostí na končetinách.
Bandážování
Ovazování končetin koně kvůli jejich ochraně nebo léčbě
Barelracing
Rychlostní westernová disciplína
Bariéra
Jednoduchá překážka, používaná při výcviku koní nebo ve skokových soutěžích.
Barování
Nedovolená pomůcka při výcviku skokových koní, při které je kůň nad překážkou uhozen, což pro příště zvýší jeho skok
Barva koně
Ryzák - světlý ryzák, ryzák, tmavý ryzák, černý ryzák; isabela - světlá isabela, isabela, tmavá isabela; plavák - světlý plavák, plavák, tmavý plavák, šedý plavák; hnědák - světlý hnědák, hnědák, tmavý hnědák, šedý (srnčí) hnědák, černý hnědák; bělouš- vybělující: bělouš, žlutý bělouš, šedý bělouš; nevybělující: červený bělouš, hnědý bělouš, černý bělouš, mourek; strakáč; albín - žlutá srst na nepigmentované kůži; skvrnitý bělouš - (hermelín)
Barvy stáje, dres
Vodítko pro snadnou identifikaci koní v dostihu. Reprezentanti jednoho majitele nosí jeho zaregistrované barvy, pokud se v dostihu sejde více koní téhož majitele, musí je od sebe rozlišovat barva čapky jezdce. Dvě stáje (dva různí majitelé) nemohou mít zaregistrován dres zcela totožný.
Bascule
Otáčení se kolem centrálního bodu, tento termín se někdy užívá při popisování oblouku, který kůň opisuje při skoku přes překážku
Bastard
Kříženec, neboli produkt křížení mezi druhy (zebroid, mula, mezek).
Bedra
Část páteře mezi posledním hrudním obratlem a kostí křížovou. Mají být kratší až střední, dostatečně široká, silná, mírně klenutá, esovitě přecházet v pánev. Nežádoucí jsou bedra dlouhá, úzká.
Began
Chladnokrevník, těžký tažný kůň
Belgický kůň
Rozšířené plemeno chladnokrevných koní, ve velké míře byl využit ke zmohutnění domácích plemen
Bělouš- šiml
Typ zbarvení s velkou variabilitou. Čistě bílý kůň může být albín s červenýma očima (vzácný, velice choulostivý až neživotaschopný), leucin s modrýma očima (rovněž velmi vzácný) anebo kůň s kůží, kopyty a očima normálně pigmentovanýma, proto se někdy označuje jako vybělující (v angličtině). Tito bělouši jsou buď vybělující nebo nevybělující. Vybělující se rodí tmaví a během dospívání jejich srst zbělá, nevybělující mají obyčejně srst smíšenou, bílé a barevné chlupy promíchané po celém těle nebo v určitých vzorech. Podle toho se označují buď podle barvy (červení, rezaví, šedí bělouši), nebo vzoru (mourek, mušák, pstružák, jablečňák, grošák apod.).
Berberský kůň
Pouštní kůň ze severozápadní Afriky posléze s podílem arabské krve. Měl vliv na vývoj španělských koní.
Bérce
Část pánevní končetiny mezi klouby kolenním a hlezenním. Svalstvo bérce má být mohutně vyvinuto. U jezdeckých koní má být bérec při dobrém osvalení dlouhý, u tažných koní kratší, avšak široký.
Bič
Součást vybavení vozataje nebo kočího. Slouží k ovládání koní.
Bičík
Rákoska, součást vybavení pro jezdce, sloužící k pobídce koně.
Biga
Dvojspřeží vedle sebe
Biorytmus
Periodické procesy organismu, zřejmé z pravidelného střídání doby činnosti a doby klidu či spánku během určitého časového období (den, rok)
Bílá čára (linea alba)
Je asi 0.5 cm široký pruh kopírující tvar kopyta mezi rohovým chodidlem a chodidlovým okrajem, je to nepigmentovaná, drobivá rohovina. Je to vrstva pod rohovou stěnou kopyta, která je současně hranicí, kam až je možné přibít podkovák.
Blajdeka
Dečka s kapsami, do nichž se vkládají olověné destičky, aby kůň měl v sedle předepsanou hmotnost. Umísťuje se pod sedlo a je součástí mrtvé váhy.
Blembák
Je to název pro jakoukoliv přilbu, vojenskou, bezpečnostní a i jezdeckou - v jezdectví se tento název používá nejvíce pro starší typy s dvoubodovým uchycením jen jedním řemínkem pod bradou.
Blenda - (slang.)
Zábrana. Boční, hlavně optické ohraničení překážky, bývá o něco vyšší než překážka. Má zabránit, aby kůň před překážkou vybočil, uhnul
Blinkers
Stínidla na očích koně. Zabraňují pohledu do stran.
Blistr
Mast vhodná k léčbě vleklých zánětů kloubů, šlach, šlachové pochvy nebo okostice.
Blistrování
Je umělé vyvolání akutního zánětu pomocí blistru, aby se vyléčil vleklý zánět (o takovém koni se říká, že je "namazanej" nebo "blistrovanej" a je tedy vidět, že se musí dát pozor na nohy).
Bookmaker - bukmejkr
Příjemce sázek na pevné kurzy, které se sám stanoví podle pravděpodobnosti vítězství nebo umístění koně.
Box
Místnost pro koně ve stáji, nejčastější rozměry třikrát tři metry, v níž se kůň může volně pohybovat, aniž by byl uvázán. V boxu je obvykle automatická napáječka a žlab na krmení.
Breeders Cup
Něco jako dostihové mistrovství světa konané v USA. Soubor osmi dostihů (od roku 2007 jedenácti), které jsou rozděleny podle délky, povrchu a věku koní: Juvenile Fillies (1700 m, 2 leté klisny na písku), Juvenile (1700 m, 2letí hřebci na písku), Distaff (1800 m, 3 leté a starší klisny na písku), Mile (1600 m, 3 letí a starší koně na trávě), Sprint (1200 m, 3 letí a starší koně na písku), Filly and Mare Turf (2000 m, 3 leté a starší klisny na trávě), Turf (2400 m, 3 letí a starší koně na trávě), Classic (2400 m, 3letí a starší koně na písku). Letos se také poprvé poběží kategorie Dirt Mile (stejné jako u Mile, jen na písku), Filly and Mare Sprint ( sprint pro klisny na písku), Juvenile Turf (pro dvouleté na trávě).
Breeches
Anglicky název pro jezdecké kalhoty, které jsou dlouhé do půl lýtek.
Brnkačky
Slangový výraz pro srouhavky, chrániče nohou proti strouhání
Brumby
Název pro zdivočelé koně v Austrálii.
Bryčka
Lehký kočár nebo vozík, bryčky byly nejoblíbenějšími venkovskými cestovními kočáry. V různých provedeních je většinou vyráběli místní řemeslníci - koláři, kováři a sedláři, řeznické bryčky sloužily k cestám řezníků za obchodem. Proto byla korba za kozlíkem upravena pro převoz jatečních zvířat.
Březost
Stav klisny od oplodnění do porodu. Trvá 333 dní, tj. 11 měsíců.
Buk
Přijímá sázky bez licence, nezákonně.
Burina
Krmná řepa
Buzkaši
Forma rugby hraného na koních. Název hry je odvozený od afgánského slova BUZ, což znamená koza a slova KASHIDANT, což znamená tahat, takže tahaní kozy. Jmenuje se tak proto, že se hraje s vycpanou kozí kůží.
Cadre Noir
Černí jezdci, vysoká jezdecká škola ve Francii v Saumuru, založená v roce 1814. Vycházela ze španělské jezdecké školy. Původně vojenská, později sportovní. Používá se hlavně angloarab a francouzský jezdecký kůň.
CAI
Mezinárodní závody ve zpřežení
Camargský kůň(Camargue)
Plemeno menších koní pocházející z jižní Francie, od delty Rhony. Žijí v bažinatém terénu, jsou zpravidla bílí, KVH činí 135-148 cm.
Caplování
Nepřirozený způsob chodu nedočkavého koně (přechod mezi krokem a klusem)
CCI
Mezinárodní závody ve všestrannosti.
Capriola
Nejtěžší figura vysoké školy, původně byla bojovým cvikem. Kůň se energicky vymrští mohutným odrazem šikmo vzhůru a před dosažením vodorovné polohy prudce vytrčí obě zadní končetiny směrem dozadu. Je to obdoba skoků koz, odtud jméno (capra = koza). Pro koně je skok náročný střídáním vysokého stupně sebrání se značným sevřením v hleznech a následného rychlého uvolnění. Pro tuto náročnost předvádějí capriolu jen nejtalentovanější koně.
CDI
Mezinárodní drezurní závody.
CEI
Mezinárodní závody ve vytrvalosti.
Cígle
Otěže
Clydesdale
Anglické plemeno chladnokrevných koní.
Cob(kob)
Anglické označení pro kompaktní, menší až středně velké koně (do 155 cm), kteří vznikli křížením A 1/1 a teplokrevníků s poníky.
Courbetta
Další z nejtěžších figur vysoké školy. Jde o opakované croupady směrem kupředu, bez doteku země předními končetinami. Skok má tři fáze - přechod z piaffy do levady, odskok z levady a doskok opět do levady. Špičkoví koně, specialisté na tuto figuru, mohou tyto skoky opakovat několikrát za sebou.
Crack
Označení nejlepšího plnokrevníka ve stáji.
Cremollo
Bílá isabela nebo také pseudoalbín. Oči zpravidla modré, kůže růžová, srst bílá nebo krémová.
Criollo
Jihoamerické plemeno menších koní (KVH 140-155 cm) vzniklé na podkladě španělských koní.
Cross-country
Terénní jízda s překážkami, součást soutěží ve všestrannosti (4. část terénní zkoušky).
Croupada
Nadzemní cvik španělské školy. Kůň se z levady odrazí skokem šikmo vzhůru a stáhne zadní nohy pod sebe.
CSI
Mezinárodní jezdecké závody ve skokovém ježdění (ev. CSIO - oficiální)
Cval
Třídobý, nejrychlejší chod koně. Nohosled končetin při cvalu např. na levou ruku - PZ, LZ a PP současně, LP.
CVI
Mezinárodní závody ve voltiži.
CHI
Mezinárodní závody ve dvou a více jezdeckých disciplínách.
Čabraka
Ozdobná pokrývka hlavy koně, též chrání koně před dotěrným hmyzem.
Čárka
Jednotka pro měření výšky koně v kohoutku. Čárka = 0.219 cm.
Čelenka
Část uzdečky obepínající čelo koně
Československý belgický kůň
Plemeno chladnokrevných koní vzniklé křížením domácích chladnokrevných koní s belgickými (především rázem ardenských koní).
ČT - český teplokrevník
Plemeno koní vzniklé na podkladě krve koní z rakousko-uherských hřebčínů, ve značné míře křížené či zušlěchtěné německými teplokrevníky.
Čisté nohy
Nohy, na nichž nejsou rousy, např. suffolka nebo clevelandského hnědáka
Čistokrevný kůň
Zástupce určitého plemene bez jakýchkoliv cizích vlivů, např. čistokrevný arab , čistoktevný shetland apod. Většina koní není čistokrevná, při vytváření plemen se uplatňují koně jiného původu.
Čikoš
Maďarský pastevec koní.
Čtverylka
Hromadné cvičení či vystoupení jezdců na koních, zpravidla oblíbený program pro jezdecké dny a akademie. Čtverylka drezurní nebo skoková. Důležitá je synchronizace všech jezdců, choreografiea, barevné sladění.
Čtyřspřeží
Spřežení čtyř koní v párech za sebou
Dámské sedlo
Sedlo uzpůsobené k bočnímu sedu. Má jeden třmen a držák na zavěšení pravé nohy.
Dámský sed
Boční sed, při němž jsou obě nohy na levé straně koně.
Dartmoorský pony
Plemeno středně velkých pony do KVH 127 cm, pocházející z jižní a západní Anglie
Degenerace
Zeslabení či ztráta jedné nebo několik životně důležitých funkcí či životaschopností
Dědičnost
Vlastnosti organismu zajišťující nepřetržité propojení jednotlivými generacemi, které podmiňují vývoj jedince ve stanovených podmínkách prostředí. Jev, při kterém se rodiče a potomstvo chovají stejným způsobem v podobných podmínkách. Podobné plodí podobné. Je však nutno brát v úvahu hlediska vývojová, dynamická a životní podmínky.
Dědivost
Důležitý genetický ukazatel chovu, označovaný symbolem h2 (heritabilita). Vyjadřuje podíl z celkové fenotypové proměnlivosti podmíněný dědičností. Výkonnostní vlastnosti koní mají nižší až střední dědivost, mechanika pohybu má dědivost vyšší. Odhady dědivosti jsou však velmi závislé na charakteru dat hodnotících jednotlivé vlastnosti.
Derby
Mezinárodní název nejvýznamnějšího klasického dostihu zpravidla na 2400 m. Chovatelská zkouška pro tříleté hřebce a klisny anglického plnokrevníka, při níž startující koně nesou v sedle stejnou hmotnost, pouze klisny mají úlevu 1.5 kg.
Diagnostika
Nauka o poznávání chorob
Distance dostihu
Vzdálenost, na jakou se dostih běží.
Distance před cílem
Označení vzdálenosti 200m před cílem, od tohoto bodu se nejpřísněji posuzují přestupky.
Distancovat jezdce
Odebrat mu jezdeckou licenci
Distanční jízda
Jízda na koni na určitou vzdálenost při zachování výborného zdravotního stavu koně
Domestikace
Zdomácnění
Donský kůň
Ušlechtilé plemeno koní orientálního původu - anglická podskupina
Dostih mrtvý
Součastné vítězství dvou nebo více koní
Dostihy
Rychlostní soutěže koní vedených jezdci
Dostihový dres
Oblečení dostihového jezdce, sestávající z bílých kalhot, barevné blůzy (v registrované kombinaci majitele koně) a čapky
Dostihový kůň
Kůň chovaný výhradně pro dostihy, původem většinou plnokrevník nebo klusák. Výjimečně se pro určitý typ dostihů používají i jiná plemena.
Dotace
Peněžitá odměna vyplácená majitelům vítězných a umístěných koní
Doupě
Dutina v rohové kopytní stěně, posuzuje se jako vada
Dovnitř plec, dovnitř záď
Drezurní cvik, práce na dvou stopách.
Drezura
Základní jezdecká disciplína, jejímž cílem je při prováděných cvicích dosažení maximálního souladu mezi koněm a jezdcem.
Drožka
Koňský povoz provádějící přepravu osob, většinou za úplatu.
Duga
Oj obloukovitého typu, používá se u ruského typu zápřeže, př. u ruské trojky.
Dušnost
COPD. Nemoc dýchacího ústrojí koně, často vzniká v důsledku přílišné námahy koně nebo prašného prostředí. Je dlouhodobého charakteru.
Dvojbradlí
Šířko-výškový skok sestávající ze dvoou bariér. Druhá bariéra může být stejně vysoká (oxer) nebo vyšší.
(Dvojtá) uzda
Uzda se dvěma udidly, používaná v případě dobře vycvičených koní, např. při drezúře
Dvojskok
Dva jednotlivé skoky za sebou v jedné překážce, např. 6a, 6b.
Džigitovka
Jezdecká hra nebo soutěž voltižního typu (seskoky, výskoky, přemety).
Proč jezdit na koni?
14. prosince 2012 v 8:05 | Nikushka
Jízdou na koni si vyčistíš hlavu,dostaneš se do přírody a na jinak nepřístupná místa.Navíc nikdy ebudeš sama.Rozhodně prospěješ svému zdraví.Jízda na koni je výborné cvičení na záda.Připrav se na to že když se poprvé vydáš na tříhodinovou projíždku,nebude se ti druhý den moc dobře chodit.Na jezdectví je nejlepší,když dosáhneš vzájemné haromnie a myšlenkového spojení s koněm.Například když si vduchu řekneš,,ta překážka je ale vysoká´´kůn to vycítí a neskočí.A finguje to i naopak.Jakmile začneš řehtat než mluvit,stává se s tebe dobrý konák.
základní výstroj
14. prosince 2012 v 8:05 | Nikushka
Když někdo umí jezdit může si obléknout třeba seprané manžestráky.Účelný oděv však na koni usnadnuje a zvyšuje jeji bezpecnost.Pro začátek si koně kupovat nemusíš.Koně v současné době pronajímají mnoho stájí a za hodinu za platiš něco okolo dvou set korun.Sedlo-na začátku ti sedlo v jízdárně pučí.Vlastní sedlo si kupují již zkušenější jezdci,což stojí dost peněz.
Jezdecké kalhotám se říká rajtky a jsou to dlouhé,upnuté kalhoty s vystuženym sedem.Začátčníkovi stačí zateplené džíny nesou tak drahé a lze je nosti i jako běžné kalhoty.
Co je to Pony club?
14. prosince 2012 v 8:04 | Nikushka
|
Pony Club
Pony club je knižní klub pro všechny holky a kluky, kteří milují koně (dárky jsou ovšem určeny spíše dívkám). Heslem Pony clubu je 100% koní a 100% zábavy. Pony club ti, pokud budeš chtít, každý měsíc pošle až domů balíček s úžasnými knížkami a užitečnými koňskými dárky.
Já jsem členem tohoto klubu od červena 2010:-)
Já jsem členem tohoto klubu od červena 2010:-)
Pokud chceš vědět více tak se mrkni na jejich stránky:
www.ponyclub.cz
www.ponyclub.cz
Vse o konich
14. prosince 2012 v 8:03 | Nikushka
Anatomie a fyziologie
Šikmé plece a šikmá spěnka umožňují dlouhou ,nízkou akci,což dělá jízdu na poníkovi nebo koni pohodlnou.Rovné plece a svislá spěnka dovolují zvýšit akci v kolenou a vyvinout větší tažnou sílu a proto mají takovou stavbu těla právě tažní koně a poníci.Koně a poníci většiny plemen mají 18 párů žeber ,6 bederních obratlů a 18 obratlů ocasních .Arabští koně však mají 17 párů žeber ,5 bederních a 16 ocasních obratlů.

Rohovině kopyta trvá devět měsíců ,než doroste od korunky na vrcholu přes kopytní stěnu až dolů,kde se dotýká země .Pokud je poškozená korunka ,vada se projeví v kopytě a musí odrůst.
Kopyto tvoří vrstvy ,kterým se říká lamely nebo lístky .Vnitřní lamely ,které obalují kopytní kost,jsou citlivé.Vnější lamely tvoří necitlivou rohovinu,která obaluje kopyto.Proto můžeme poníkovi/koni přidat podkovu aniž bychom jej zranily.
Koně a poníci mají mezi předními zuby (řezáky ) a zadními stoličkami mezeru,kam vkládáme udidlo.Kdyby tuhle mezeru neměli ,nemohli bychom udidlo vůbec používat - a historie lidstva by se odvíjela docela jinak.
Přední koleno koně odpovídá lidskému zápěstí a hlezenní kloub odpovídá naší patě.
Koně narozdíl od nás nemůžou dýchat pusou .Proto když třeba po doběhnutí dostihu těžce oddechují ,rozšíří se jim nozdry,aby mohli přijímat víc vzduchu naráz.

Koně v kroku spotřebují asi jeden litr kyslíku za minutu ,ale skoto šedesát litrů za minutu ,když cválají.
Koně potřebují o 10% méně energie ve stoje ,než když leží.
Když člověk hřebelcuje koně a poníky v místech,kdy jsou zvyklí si vzájemně ´vykusovat srst´´,jejich srdeční aktivita vzroste asi o 11%.
Koně vypijí mezi 23 a 68 litry vody za den.Když jsou ve stáji a krmí se senem,vypijí víc vody,než když se pasou ve výběhu.

Těžce pracující kůň může vypotit až litr vody za minutu.
Když se koněm nebo poníkem trénuje v zimě ,musí
se mu ostříhat srst,aby se moc nepotil.Existuje několik rozdílných typů střihů ,které můžete použít podle toho ,kolik srsti chcete odstranit
Dekový střih
Chody
Mezi přirozené chody koní a poník patří krok ,klus ,cval a trysk.V kroku ujdou asi 6,5 km/hod,klusem 11 - 24 km/hod.Nejrychlejší dostihoví koně dokážou běžet rychlostí kolem 65 km/hod.
KROK KONĚ
Při cvalu i při trysku je kůň nebo poník na zlomek vteřiny všema čtyřma nohama nad zemí (neboli ve fázi vznosu).Na okamžik také nese váhu celého těla jen jedna noha.

Šikmé plece a šikmá spěnka umožňují dlouhou ,nízkou akci,což dělá jízdu na poníkovi nebo koni pohodlnou.Rovné plece a svislá spěnka dovolují zvýšit akci v kolenou a vyvinout větší tažnou sílu a proto mají takovou stavbu těla právě tažní koně a poníci.Koně a poníci většiny plemen mají 18 párů žeber ,6 bederních obratlů a 18 obratlů ocasních .Arabští koně však mají 17 párů žeber ,5 bederních a 16 ocasních obratlů.

Rohovině kopyta trvá devět měsíců ,než doroste od korunky na vrcholu přes kopytní stěnu až dolů,kde se dotýká země .Pokud je poškozená korunka ,vada se projeví v kopytě a musí odrůst.

Kopyto tvoří vrstvy ,kterým se říká lamely nebo lístky .Vnitřní lamely ,které obalují kopytní kost,jsou citlivé.Vnější lamely tvoří necitlivou rohovinu,která obaluje kopyto.Proto můžeme poníkovi/koni přidat podkovu aniž bychom jej zranily.
Koně a poníci mají mezi předními zuby (řezáky ) a zadními stoličkami mezeru,kam vkládáme udidlo.Kdyby tuhle mezeru neměli ,nemohli bychom udidlo vůbec používat - a historie lidstva by se odvíjela docela jinak.
Přední koleno koně odpovídá lidskému zápěstí a hlezenní kloub odpovídá naší patě.
Koně narozdíl od nás nemůžou dýchat pusou .Proto když třeba po doběhnutí dostihu těžce oddechují ,rozšíří se jim nozdry,aby mohli přijímat víc vzduchu naráz.

Koně v kroku spotřebují asi jeden litr kyslíku za minutu ,ale skoto šedesát litrů za minutu ,když cválají.
Koně potřebují o 10% méně energie ve stoje ,než když leží.
Když člověk hřebelcuje koně a poníky v místech,kdy jsou zvyklí si vzájemně ´vykusovat srst´´,jejich srdeční aktivita vzroste asi o 11%.
Koně vypijí mezi 23 a 68 litry vody za den.Když jsou ve stáji a krmí se senem,vypijí víc vody,než když se pasou ve výběhu.

Těžce pracující kůň může vypotit až litr vody za minutu.
Když se koněm nebo poníkem trénuje v zimě ,musí
se mu ostříhat srst,aby se moc nepotil.Existuje několik rozdílných typů střihů ,které můžete použít podle toho ,kolik srsti chcete odstranit

Dekový střih
Chody
Mezi přirozené chody koní a poník patří krok ,klus ,cval a trysk.V kroku ujdou asi 6,5 km/hod,klusem 11 - 24 km/hod.Nejrychlejší dostihoví koně dokážou běžet rychlostí kolem 65 km/hod.
KROK KONĚPři cvalu i při trysku je kůň nebo poník na zlomek vteřiny všema čtyřma nohama nad zemí (neboli ve fázi vznosu).Na okamžik také nese váhu celého těla jen jedna noha.






